Dlouho mě žádný článek v novinách nezvednul ze židle, ale článku Zrušme větný rozbor, žádají učitelé na titulce dnešní MF DNES se to povedlo. Tolik nesmyslů, výmluv a keců na tak malém prostoru jsem už dlouho neviděl! První odstavec jsem si musel přečíst ještě jednou, protože jsem nemohl uvěřit vlastním očím.
Česká gramatika je pro školáky příliš složitá a učit se ji je zbytečné. (…) Proto možná ze školních učebnic některé kapitoly úplně zmizí. Shodují se na tom mnozí učitelé, pedagogičtí odborníci i úředníci ministerstva školství.
Česká gramatika je těžká a složitá. O tom žádná. Dokonce věřím – a chápu -, že málokdo znalosti o vedlejší větě přívlastkové nebo doplňkové použije v běžném životě. Nikdy by mě nenapadlo (a sám před sebou bych se musel stydět) ji však označit za zbytečnou. Jednou už jsem Čech, a tak se ode mě očekává, že budu umět česky a i o těch nejvzdálenějších jevech budu aspoň vědět, že existují a pasivně je budu ovládat.
Ovšem někteří pedagogové a učitelé mají strach, aby se děti ve škole příliš nezatěžovaly, nedej bože aby se stresovaly! A tak navrhují, že by se z osnov (základních škol) vypustily větné rozbory (děti by poznávaly jen podmět a přísudek), druhy vedlejších vět, přechodníky a slovesné třídy a vzory. Podotýkám, že s posledními dvěma jmenovanými jevy jsem se seznámil až na střední škole, a to jen okrajově. Nevím tudíž, proč se o nich v souvislosti se základními školami hovoří.
Ano, uznávám, že není životně důležité vědět, že v souvětí „Zaslechl sestru, jak v noci odemykala dveře,“ je věta vedlejší větou doplňkovou. Já v budoucnosti (aspoň doufám) už nikdy nebudu potřebovat znalosti o Krebsově cyklu, řešení logaritmických a exponenciálních rovnic ani o šíření světla ve vakuu. S českým jazykem je to jinak. Český jazyk používáme každý den, jsme jeho uživatelé. Přestože se s některými jevy už nikdy nesetkáme, měli bychom o nich přesto něco málo vědět.
„Pro psaní čárek je jedno, jestli je vedlejší věta doplňková, nebo přívlastková. Důležité je vědět, kam čárka patří.“
Ivana Svobodová
bohemistka
Důležité je vědět, kam čárka patří. Takže zautomatizujeme, co můžeme. Naučíme děti psát čárky, ale už jim neřekneme, proč je tak píší. Aspoň tak na mě působí výrok Ivany Svobodové. Možná časem navrhne, aby se nevyučovaly ani poměry mezi větami. Jak by dětem paní bohemistka vysvětlila, že se před spojením a tak píše čárka? Já bych to odůvodnil důsledkovým poměrem, ona by asi řekla, že ta čárka tam prostě bude.¨
Nabízí se otázka, co s ušetřeným časem. Podle pseudo-odborníků by se žáci měli věnovat ke zlepšování mluveného projevu, porozumění psanému textu a lepšímu formulování myšlenek. Porozumění psanému textu děti nenaučíte. Pokud nebudou číst, těžko bude co zlepšovat. Možná to zní jako fráze, ale všechno vyplývá z literatury, kterou také všechno končí. Chce to číst, číst, psát, číst a číst. Do té doby se nic nezlepší. Jen pozor, aby se děti nezatížily, mohly by se dostat do stresu a depresivních situací! Proto navrhuji: zrušme školy. Jsou to přece děti. A o ty nám jde především!