Václav Bešťák

Patrik Vogl, sebevědomý blogger píšící o skvělém operačním systému Windows 7, později brutálně povedeném Mac OS X a vlastnící nechutně výkonný iPhone, dnes HTC. A na druhé straně patnáctiletá bloggerka Natalia Sadness, jež publikuje články o svém nudném životě na jejím dívčím cool blogísku s denní návštěvností v řádu desítek lidí. Inteligenční kvocient, bydliště, věk, pohlaví či dosažené vzdělání. Nic z toho tyto dvě naprosto odlišné osoby nespojovalo. Až do tohoto týdne, kdy se na českém Twitteru nepsalo o nikom jiném.

Již dříve se na Twitteru objevily spekulace, že Patrik Vogl neodmaturoval z českého jazyka, přestože se netají tím, že se živí mimo jiné i jako copywriter. Na Twitteru byl tedy požádán, aby ukázal své maturitní vysvědčení. Následovala story, kterou každý zainteresovaný zná, která je nezáživná jako čtvrté pokračování Shreka, a která vyústila smazáním Patrikova účtu. V tu chvíli se český Twitter rozdělil na dvě velké skupiny. Do té první patřily malé usmrkané děti, jež kopaly do Patrika při každé příležitosti. Prostě duševně choré lidi. Přirovnal bych to k diskusi na Novinkách – vyjde článek o rozmnožování veverek v severní Kanadě, ale v diskusi se to jen hemží komentáři, že za to všechno může komunistická ČSSD.

Do druhé skupiny se pak zařadili vyspělí jedinci. Ti se samozřejmě horké debaty o Voglovi nezúčastnili, neboť by jim klesl PageRank Twitteru. A já jsem se tiše bavil, a se mnou určitě velká spousta dalších lidí. Bavil jsem se nad lidskou hloupostí a vlastně ani nevím, na čí straně jsem byl. Rozhodně jsem se ale nenudil.

A pak je tu holka bydlící u malého městečka u Ostravy, konkrétně nebude zmiňovat. Svým videem odstartovala obrovskou vlnu posměchu a parodií. Většina lidí se bavila jejím šmoulím hlasem, odsuzovala její rétoriku a celkové pojetí videa. Jsem objektivní a přiznávám, že to všechno je pravda. Prostě z toho vzešla jako hloupá blondýnka, čehož se chytily nejrůznější weby, blogy a bulvární portály. Na druhou stranu je to ale jedno z jejích prvních videí, které kdy natočila, a tak od ní nemůžeme očekávat výkon hodný Noisebrothers.

Položte si otázku – kolik z vás v patnácti natočilo video, které se několik hodin po zveřejnění stalo internetovým hitem? Jaroslav Hrách ve svém článku píše, že Natálie by se za své video měla stydět a uznat, že jeho natočení byla chyba. Kde to jsme, že by se tu autoři videí měli za svá díla stydět? Možná by bylo ještě dobré, kdyby Natálie přidala nějakou veřejnou omluvu do všech deníků a každému, kdo zhlédl její video, poslala omluvný dopis s půlmilionovým odškodněním… Je dobře, že si za svým počinem stojí, protože obhajovat svoje dílo je mnohem zdravější, než se zbaběle vzdát. Ona časem přijde na to, že toto video nebylo to pravé ořechové a natočí další a další. Časem se vypracuje. Kromě spousty parodií se Natálie dočkala návštěvnosti, kterou jí může i Patrik Vogl závidět.

Cílem tohoto článku nebylo shodit Patrika nebo naopak vyzdvihnout Natálii. Jen jsem chtěl ukázat, jak si většina lidí ráda kopne do ostatních. Stačí jenom malá, nepatrná záminka. Konec konců, občas si do někoho kopnout taky není od věci. Uvidíme, třeba všemi odsuzovaná Natálie nám to všem ještě jednou natře a Patrik začne používat Twitter. Třeba taky ne. Než si ale zase příště do někoho kopnete, zhluboka se nadechněte, počítejte do deseti, zeptejte se sami sebe, zda to má cenu. A pak to udělejte.

Každý z vás nějakým způsobem, ať chce či nechce, získává aktuální informace. Tedy, pokud nežijete v pralese (pak ale nechápu, jak je možné, že čtete můj blog). Nevím, skrze jaká média se ke zprávám dostanete – třeba si posíláte kouřové signály, možná nedáte dopustit na vaše socialistické tranzistorové rádio, dost možná se díváte na zprávy CNN na plazmové televizi s třímetrovou uhlopříčkou anebo jako já – sledujete zpravodajské portály. A právě před týdnem začaly prázdniny a s nimi i okurková sezona, která kvalitu zpravodajských portálů vždy spolehlivě prověří.

Při okurkové sezoně je důležité zprávu co nejvíce nafouknout, takže i obyčejná bouračka na dé jedničce by měla působit jako havárie, která ochromila silniční dopravu v České republice i na Slovensku, a konec konců v celé střední Evropě. Propadl se támhle kousek tunelu? Pak věřte, že nebudou chybět exkluzivní letecké záběry a nějaký ten strašně apokalyptický článek. Vedení Blesku zase nakupuje ve velkém teleobjektivy a zrcadlovky, aby novináři mohli šmírovat celebrity u bazénu. To ovšem nevědí, že si Karel Gott pořídil novou vzduchovku…

Jenže po čase se přestanou propadávat tunely, auta do sebe narážet a letadla s polskými prezidenty padat. V tu chvíli začnou zpravodajské portály psát o kravinách. Od iDNESu se dozvíme, že v každé bance se může stát, že se najdou více než dva klienti, kteří mají stejný PIN. Voalá. To určitě nikdo z nás netušil! Redaktoři Novinek zase než jdou psát článek, tak si něco šlehnou. Alespoň takové dojmy na mě některé jejich výplody zanechávají, protože tolik gramatyckých chib v jednom odstavci nenapíše ani můj desetiletý bratr. Nejsem žádný pošahanec, kterému vadí každá drobnost (vynechaná čárka, překlep) Ale vadí mi, když více lidí opakovaně - laskavý čtenář nyní promine – kurví češtinu.

Naštěstí okurková sezona netrvá věčně a přímo se sama nabízí otázka, jaký že vlastně zpravodajský portál je nejlepší číst. Typický Čech v tom má celkem jasno. Po půl hodině se mu podaří přihlásit se na svůj uživatelský účet na počítači (ten ignorant měl totiž zaplej caps lock), zapne svůj milovaný Internet Explorer, jehož verze pamatuje, když měl Žižka obě oči, a vyskočí na něj domovská stránka s flekatym psem. Zběžně přečte nadpisy zpráv, zanadává si: „Mámo, voni zas zdražej elektřínu a já nebudu mít na pívo,“ a jde se věnovat bulváru na Super.cz.

Nelze jednoznačně říct, který zpravodajsky zaměřený web je nejlepší. A navíc si myslím, že sledovat jen jeden je zhovadilost. Optimální počet jsou podle mě tři. Je sice pravda, že de facto jediným zdrojem informací je Česká tisková kancelář, ale dost často se stane, že si každý redaktor zprávu od ČTK přebere tak trochu jinak. Když budete sledovat více než jeden portál, budete mít na věc objektivní pohled. Upřímně řečeno, já jsem vyrůstal na Novinkách. Později jsem emigroval na iDNES a ČT24, které mě tak trochu do dneška vychovávají. Den ode dne se ale mnohem častěji přistihuji na Lidovkách a na iHNed. Co se to se mnou děje?

Mně je celkem lhostejné, jaké zpravodajské portály čtete. Pro mě za mě si čtěte i ten Blesk, nejsem žádný váš Kim Čong-il, abych vám přikazoval, co smíte a co ne. I ten bulvár je v přiměřené míře zdravý. Je ale jen a pouze na vás, jak s informacemi, které získáte, naložíte. Informace je celkem cenná věc, která není zadarmo, byť ji zadarmo konzumujeme. Na toto téma jsem se již na svém blogu rozepsal, a tak tento článek můžete pojmout třeba jako volně navazující. A poslední rada na závěr: nikdy nevěřte úsloví, že co je psáno, to je dáno. Zvláště na zpravodajských webech.

Jaké zpravodajské portály preferujete a jaké jste již dávno zavrhli? Čtete bulvár? Narazili jste v okurkové sezoně na nějaký „pěkný“ článek? Pochlubte se s ním, diskutujte!

Jedním z několika projevů čecháčkovství je i domněnka, že spousta věcí je zadarmo – i když zadarmo není! Češi podrážděně reagují na slovní spojení poplatky ve zdravotnictví (proč já, Lojza z Horní Dolní, bych měl platit třicet korun u doktora, když každej rok platim, vole, zdravotní pojištění?) a bouří se, když v restauraci nedostanou ke kávě sklenici vody zdarma. Stejně tak hledají nejbližší most, když si představí, že by měli v budoucnu za čtení skvělého, objektivního, zpravodajského portálu Super platit. A když se začalo mluvit o zavedení školného, byli to právě vpravo volící studenti, kteří se jako první začali bouřit.

Tímto tématem, tedy školným na vysokých školách, se zabývají od samého počátku politici jednotlivých stran, které se dostaly do parlamentu. Zatímco ČSSD se zaměřuje na obyčejné lidi a školné apriori odmítá, ODS se spolu s VV a TOP 09 dohodla, že školné bude. Teď jde jen o to, v jaké podobě. ODS a VV jsou mi v tomto ohledu sympatičtější, neboť chtějí zavést tzv. odložené školné. To se bude platit až po skončení studia a to tehdy, co plat (bývalého) studenta dosáhne určité částky, která bude stanovena nad úrovní průměrného platu. TOP 09 chce, aby se školné platilo během studia. Zde vidím slepou uličku.

Se zavedením školného nemám problém. A dokonce souhlasím i s tím, že platba školného může být motivací – motivací pro lepší studijní výsledky. Motivací nenechat se vyhodit. Platba školného je totiž investice jako každá jiná. Investice do budoucnosti, jejíž výsledkem budou vědomosti. Přesto není všechno zlatý prstýnek po tetičce, co se třpytí. Když už teda budu platit 10 000 Kč za semestr, nebylo by předem špatné vědět, k čemu škola peníze využije. Stačila by nějaká vize, hrubý plán do budoucnosti (na druhou stranu mě zase nezajímá, že škola za peníze koupí 300 kusů osvěžovačů do záchodů).

Dále se Petr Nečas ohání slovy, že deset tisíc korun je strop, a že školné na žurnalistice nebo právech bude vyšší, než na jiných oborech. Zajímalo by mne, proč zrovna žurnalistika a práva. Copak nemají páni politici rádi novináře? Nejdůležitější věcí ale je, aby se politici dohodli, jakým způsobem se školné bude vůbec platit. Jak jsem v druhém odstavci tohoto článku naznačil, přikláním se k variantě odloženého školného. Proti tomu placení školného současně se studiem má řadu výhod, ale mnohem více nevýhod.

Ubytování na koleji, jídlo či skripta nejsou zadarmo. A představa, že bych k tomu všemu měl ještě platit 10 000 Kč je trochu nelíbivá. Nabízí se tu i možnost výhodnějších studentských půjček, ale ani to studenty nespasí. Dále je tu ještě případná brigáda, ale vydělat si za dva měsíce přes dvacet tisíc je zvláště v České republice hodně velký problém. Leda jet sbírat jahody do Británie.

Suma sumárum, se školným souhlasím. Samosebou jen za splnění několika podmínek a vyjasnění určitých záležitostí. A za předpokladu odložené platby. Sami uvidíme, co školné přinese. Třeba se zlepší kvalita výuky, třeba přestanou být vysoké školy zase pro každého a třeba nám tu bude zase hezky. Jak ale říkám na každičké štaci: „Svět bude lepší, dáme-li si práci.“ Je marné vzlykat, modliti se zdrávas, vše záleží jen na vás, na nás a hlavně teda na vás!

Omluvte malou cimrmanovskou odbočku, nemohl jsem si ji odpustit.

Jaký je váš názor na školné? Myslíte si, že se zlepší kvalita vyučování? Jaký způsob placení školného si myslíte, že je nejideálnější? Nebo zastáváte názor, že by se školné platit nemělo a všechny školy měly být zdarma? Diskutujte!

UPOZORNĚNÍ: Článek nezrcadlí politické názory autora. Videoklipy nejsou hodnoceny z hlediska politického obsahu, ale z hlediska pojetí a zpracování!

Zanedlouho se rozhodne o osudu této země na další čtyři roky. Politické strany mají posledních několik dní na to, aby přesvědčily voliče. Jedním z přesvědčovacích prostředků jsou i předvolební klipy, které již od středy každý den kromě neděle vysílá Česká televize. Ve 13:00. Chápu, že ČT nechce přicházet o vysílací čas, ale reklamu v tuto dobu by si neobjednala ani Eva s Vaškem. Kdo v poledne sleduje televizi? Předproduktivní část populace volit nemůže, produktivní část je v práci a postproduktivní složka populace (důchodci) sondují, kdo co udělal špatně, vozí se městskou hromadnou anebo kombinují obě činnosti. Díky internetu a sociálním sítím si  ale předvolební spoty získají alespoň několik diváků.

Rozhodl jsem se, že se na nějaké spoty podívám. Jak by podle mne měl předvolební klip vypadat? Měl bych se z něj dozvědět hlavní myšlenky strany a také by mi měl říct, proč mám volit právě tu stranu. Měl by být krátký, stručný, pestrý, zábavný a vtipný. To se například Občanským demokratům nepodařilo ani zdaleka [zhlédnout video]. Podle mého předvedli naprosto něco odstrašujícího. Naprostý učebnicový příklad toho, jak předvolební spot vypadat nemá.

ODS se evidentně nepoučila a do boje vytáhla opět se starou dobrou negativní kampaní. V první části klipu se dozvíme, proč nevolit ČSSD. To je podloženo děsně srdceryvnou hudbou. Následuje další část, v níž se Petr Nečas tváří jako Spasitel, na pozadí hraje neidentifikovatelná diskoskladba. Video nepůsobí jako celek, je nudné, zdlouhavé a amatérské. Domnívám se, že lepší video bych natočil i já, kdybych se načichal toluenu a pak vzal do ruky kameru.

Nebojím se říct, že o dvě třídy vyšší výkon podala ČSSD [zhlédnout video]. Její video působí velmi profesionálně a na rozdíl od shotu jejího hlavního konkurenta je optimistické. Sice je plné egoistického já z úst lídra strany, ale myslím si, že je to mnohem racionálnější přístup než jak video pojala ODS. Nepochybuji o tom, že si sociální demokraté najali na video nějakou agenturu. Svědčí o tom i použité záběry, které nejsou příliš autentické (například nechápu, proč počítadlo bankovek v čase 00:32 počítá dolary či co to je). Nechápu, proč Jiří Paroubek cpe do spotu svojí manželku. Možná i houpací křeslo by v klipu bylo zajímavější. Ale ano, dokážu si představit, že by toto video, kdyby bylo vysíláno v příhodnější dobu, zapůsobilo na cílovou skupinu. Na „obyčejné“ lidi.

Předvolební klip se vším všudy ale přináší TOP 09 [zhlédnout video]. Shot je pojat alegorickou formou – kapitán Schwarzenberg jede na lodi (TOP 09), která sestřeluje loď s oranžovými vlajkami. Na ostrově s pokladem vidí Karel Schwarzenberg modrého zloděje, námořníci v kýblech vylévají z paluby modrou a oranžovou barvu a koštětem zametají červené krysy. Video se obejde beze slov, jen ke konci pronese kapitán několik slov. Díky jednoduchým náznakům, symbolům a přirovnáním divák pochopí myšlenku. Klip splňuje všechno, co jsem výše popsal. Je originální, má myšlenku, nápad a je krátké.

Nebudu se vás doprošovat, ať jdete k volbám. Když nechcete, tak nechoďte. Nezapomeňte, že v dávných Aténách nebylo volit a být volen povinností, ale právem, spíše výsadou. Toto právo měli jen ti, kteří se ve městě narodili. Také vám nebudu radit, ať volíte knížete a nevolíte třešně. Je to na vás, váš hlasovací lístek. Ale volte!

Líbí se vám předvolební spoty jednotlivých stran? Které vás oslovilo nejvíce? Které vás nejvíce překvapilo? A které  už nikdy v životě nechcete vidět?

Hvězdičky. Způsob, kterým si nechává spousta bloggerů hodnotit své články a zajišťují si tím docela zajímavou zpětnou vazbu. Tento fenomén používají například i různé komunitní weby a když YouTube nedávno vyměnil hvězdičky u videí za palce (líbí se mi a nelíbí se mi), stala se tato událost terčem ostré kritiky. Uživatelé si stěžovali, že zatímco předtím mohli video ohodnotit až pěti způsoby, nyní mohou jen dvěma. Jenže ve skutečnosti to tak vůbec nefunguje.

Většina čtenářů článek ohodnotí pěti nebo jednou hvězdičkou. Zpravidla ale ne něčím jiným. Hovořím z vlastní zkušenosti – hodnocení hvězdičkami na tomto blogu bylo již od jeho vzniku. Uživatelé ke svému hodnocení na The Best(ak) Venca použili pět hvězdiček v 80% a jednu hvězdičku v 10% případů. Zbylých deset procent se rozdělilo mezi ostatní hodnocení. Jinými slovy řečeno, palcování může hvězdičkovou škálu naprosto bez výčitek nahradit. Navíc pro uživatele je to mnohem více jednodušší a rychlejší – buďto se mu článek líbil nebo nelíbil. Není na tom co řešit a čtenář nemusí zbytečně přemýšlet nad počtem hvězdiček.

Dalším fenoménem je lajkování z Facebooku. V poslední době jej využívá mnohem více a více blogů. Jde o to, že když pod článkem kliknete na líbí se mi, při návštěvě dané stránky vaši přátelé uvidí, že se vám onen článek líbil. Je to docela fajn funkce. Problém je v tom, že to celé je v režii Facebooku a ten o vás ví hodně – na základě toho, co se vám líbí a dalších vašich i mimofacebookových aktivit (stačí obyčejné propojení webu s Facebookem). I to byl jeden z důvodů, proč jsem lajkovací tlačítko na svůj blog neumístil. Dále také proto, že by mi tlačítko narušilo design blogu a také z toho důvodu, abych na svém blogu zachoval jakousi korektnost, neutrálnost – nechci nahrávat ani Facebooku, MySpacu, Twitteru, ani jiné sociální síti.

Nakonec jsem martyrium, co se týká hodnocení článků na blogu, vyřešil poněkud netradičně. Pod každým článkem naleznete srdíčko a číslo, které říká, kolika čtenářům se můj článek líbil. Jestliže se článek líbil i vám,  klikněte na symbol plus vedle srdíčka. Nic víc, nic míň. Domnívám se, že je to to nejlepší možné řešení, které jsem mohl zvolit. Palcování, kde bych i viděl kolika lidem se článek nelíbil, jsem nepoužil především proto, abych se ubránil lidem, kteří si zvyšují své pošramocené ego tím, že schválně udílejí záporné hodnocení. A s tím mám bohužel nedobrou zkušenost.

Ale ano, v zásadě je princip srdíčka a palcování stejný. Když jsem pronikal do světa nul a jedniček, bylo mi to připodobňováno k žárovce. Buďto žárovka svítí, nebo ne. A u tohoto systému hodnocení je to obdobné: článek se vám buďto líbil, nebo nelíbil, ale neexistuje nic mezi tím. Sám osobně jsem hodnocení dvěma, třemi či čtyřmi hvězdičkami snad nikdy nepoužil.

Takže pokud na vašem blogísku stále hrají prim, nahraďte je něčím jiným a udělejte tím svůj web více user-friendly. Navíc to bude i kladná změna pro vás, protože se (možná) dozvíte, zda se vaše články líbí nebo nikoliv. Ruku na srdce, hvězdičkové hodnocení je přeci jen trochu zavádějící. Pokud to půjde, zachovejte si trochu cti a nepoužívejte ani like tlačítko z Facebooku. Myslíte, že Facebook potřebuje další reklamu?

Jaký je váš názor na hodnocení článků? Používáte staré dobré retro hvězdičky, nebo využíváte jiný způsob hodnocení vašich článků? Co si myslíte o „like“ tlačítku z Facebooku?

Píší jinde:

• Tlačítko Like od Facebooku – skeptický pohled (Tomáš Bleša)

Květnové parlamentní volby se blíží a politické strany se předhánějí v tom, která z nich lépe znemožní tu druhou. Zatímco Petr Nečas by nejraději změnil večerní program České televize a namísto Večerníčka by „pouštěl“ Jiřího Paroubka, Jiří Paroubek zase v Nečasovi vidí Kašpárka. A vzhledem k tomu, že velké spoustě studentů jsou trnem v oku státní maturity, politici se snaží, kdo více studujícím vyjde vstříc.

Ač sám sebe považuji za člověka trochu konzervativního, státní maturity vítám s otevřenou náručí a to hned z několika důvodů. Nejenže současný model maturit je zastaralý a v jiných státech několikrát překonaný, ale je také vůči absolventům středních škol nespravedlivý. Když někdo odmaturuje na gymnáziu, bude mít v ruce de facto tu samou listinu, jakou obdrží nějakej Lojza z Horní Dolní na učilišti. Jak jistě uznáte, každý za poněkud odlišný výkon.

Faktem je, že na gymnáziu maturující bude mít mnohem větší výhodu (a šanci na přijetí) v přijímacím řízení na vysokou školu než Lojza. Přesto se ale oba dva mohou pochlubit maturitou. Právě toto by měla eliminovat státní maturita. I když vlastně nikdo neví, jak bude vypadat, měla by se skládat ze dvou částí – jedné, která by byla pro všechny školy stejná a měla by dvě úrovně obtížnosti a druhé, kterou si vypracuje škola sama. Přirozeně, že státní maturita se bude líbit gymnazistovi a Lojza proti ní bude demonstrovat.

Jen se podívejte na nějaká videa z demonstrace proti státním maturitám a už podle chování protestujících odhadnete i jejich vzdělání. Když se v poslední době ale začali přidávat mí přátelé – gymnazisté – do skupin na fejsbůku odmítající státní maturity, došlo mi, že něco je špatně. Řešení na sebe nenechalo dlouho čekat – jedna skupina lidí se přidá do každé skupiny, do které jí přijde pozvánka.

Druhá skupina nemá svůj vlastní názor a tak jen papouškuje to, co slyší od jiných. Lidé by na státní maturity i svůj vlastní názor měli, ale to by o nich někdo musel informovat. Nu a třetí skupina (sám osobně jsem nevěřil tomu, že takové exponáty existují, dokud jsem se s někým takovým nedávno nepotkal) jsou lidé – gymnazisté, kterým se státní maturita nelíbí z toho důvodu, že když studují na těžké a prestižní škole a budou pak skládat nějakou „jednoduchou“ maturitu, v životě jim to k ničemu nebude.

Petr Nečas vidí ve státní maturitě buzeraci studentů, já řešení. Stejně tak nesouhlasím s on-line maturitami a povinnou matematikou, ale to je zase článek na jindy. Vzhledem k tomu, že vás, daňové poplatníky, státní maturita stála již několik stovek milionů korun, bylo by nesmyslné takto rozjetý vlak zastavit. Jenže to by se nesmělo kolem státních maturit chodit jako okolo horké kaše. A pokud jsem si před půl rokem byl jistý, že budu skládat státní maturitu, po událostech posledních několika týdnů to samé již říct nemůžu. Zásadní problém je v tom, že žádná státní maturita vlastně ještě neexistuje a to o čem se bavíme, je jen jakési abstraktno, neboť státní maturita v té formě jaké je, je naprosto nepoužitelná.

Víte, jaký je rozdíl mezi chytrou blondýnou, UFO a připravenou státní maturitou? Žádnej, hodně se o tom mluví, ale ještě nikdy to nikdo neviděl.

Pokud patříte do rodu bloggera obecného, pak jste možná v minulosti (dříve či později) na svém blogísku postřehli, že ubývá lidí, kteří komentují vaše články. Při dlouhodobějším pozorování jste si také pravděpodobně všimli, že vaše články periodicky komentují stále ti samí komentátoři – což je na jednu stranu pozitivní, protože se vám podařilo vytvořit stálou členskou základnu, na druhou stranu ale poněkud negativní, neboť do této komunity nepřibývají noví lidé.

I já, jakožto autor blogu, jsem jisté změny v chování čtenářů zaznamenal. Co mě ale překvapuje je toto: na Twitteru mne sleduje zhruba 130 lidí, na Facebooku mám něco málo kolem 70 přátel. To dohromady dává 200 potenciálních (komentujících) čtenářů. Na těchto sítích pravidelně o novém článku informuji. Když ale zde, na blogu, vyjde článek, většina komentářů pod ním přichází od lidí, které na Twitteru ani Facebooku nemám. Většinou se myslí asi tak 80 – 90% komentářů. A to je celkem zarážející.

Ale zároveň je to i odpověď na mojí otázku, proč čtenáři nekomentují články. Je to snadné – lidé, pobývající na sociálních sítích si zvykli na to, se vyjadřovat ve 160 znacích. Když si článek přečtou, většinou mají chuť jej komentovat – byť i stroze. Řeknou si ale, že je to blbost psát pěti-slovný komentář, že je to divné, jenže delší komentář se jim psát nechce, protože by možná ani nevěděli, co chtějí říct. A tak článek zavřou, aniž by po sobě zanechali autorovi jakýkoliv vzkaz, aniž by projevili slova díku či souhlasu s autorovým názorem. Jinými slovy řečeno – zlenivěli.

A to je škoda, protože zpětná vazba je ve vaší (naší?) tvorbě neuvěřitelně důležitá. Zpětná vazba je to, co vás zdrží nad vodou. Zpětná vazba je to, co vás motivuje psát články. Každý komentář, i když bude nesouhlasný s vaším názorem, vám dá najevo, že někdo váš blog navštěvuje, že se o něj někdo zajímá. Komentáře mne občas hřejí u srdce, protože dobrý pocit, to je jedna z mála věcí, kterou si ze psaní blogu odnesu. Reklama se na mém blogu takřka nevyskytuje a když ano, tak jen velmi sporadicky – blog si vydělává jen sám na sebe a málokdy to stačí. Z toho, že psaním blogísku vydělám tisíce jsem vyrostl.

Také mne občas mrzí, že pod články převládají dosti často nesouhlasné názory (teď již mluvím obecně). Je to způsobeno tím, že čtenáři kteří s autorem souhlasí jen článek mlčky přejdou a nemají větší potřebu jej okomentovat, na rozdíl od rejpalů, neboť ti si rýpnou pokaždé a s chutí. Přesto i záporný komentář je komentář a je lepší než nic, pokud není zcestný.

Otázkou však zůstává, zda je důležitá kvalita či kvantita komentářů. Možná se tomu budete divit, ale v tomto případě preferuji asi spíše kvantitu, ale samozřejmě jen v případě, že kvantita nebude na úrok kvality. Prostě bych volil zlatou střední cestu. Někteří bloggeři však křičí do světa, jak mají chuť zakázat komentáře na svém blogu a někteří dokonce tento krok, byť jen na dobu určitou, učinili. Nemyslím si že je to ideální řešení a takový web je určen k pomalé, nicméně jisté záhubě.

Komentujte. Komentujte cokoliv, kdekoliv, ale hlavně s rozumem. I to totiž může být jistou „platbou“ autorovi za přečtení článku.

Pokud jste autorem blogu, postřehli jste úbytek komentujících či právě naopak? Jak moc často komentujete? Komentujete každý článek nebo je to společenská událost když napíšete na nějaký blog komentář?

Pokud je pravda, že lidé hledají problémy tam, kde nejsou, pak na našem českém politickém písečku platí tento výrok dvojnásob. Evidentně naše milé Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nemá co na práci a tak vymýšlí kraviny. Konkrétně přišlo s tím, že ženy jsou v jazyce českém diskriminovány, respektive, pro řadu povolání neexistuje ženská varianta – nebo se v obecné mluvě nepoužívá. Když pominu fakt, že to zavání feminismem, neměli by se úředníci věnovat důležitějším věcem? Státní maturity vypadají jako celkem povedené fiasko – stále se oddalují, překládají a tím pádem vlastně neexistuje ani pořádný funkční model těchto maturit.

Již zmiňované MŠMT vydalo jakousi pofidérní příručku,  od jejíž četby vás nechci odradit, ale měli byste vědět, že za touto brožurou stojí, jak se sami dozvíte, tři ženy, v předmluvě podepsané jako „autorky“. Pokud máte smysl pro černý humor, osmdesáti stránkovou příručku si můžete stáhnout odtud. Genderově korektní příručkou, jak zní její podnázev, jsem v rychlosti prolistoval a po pravdě řečeno, docela jsem se bavil. Plky o tom, že blondýny jsou symbolem hlouposti, zatímco blonďatí muži ne a že ženy jsou v českém jazyce ohromně diskriminovány, jsem přeskočil.

Prokousal jsem se tedy k samotnému textu. Autorky publikace nejsou například spokojeni s užíváním širších – tj. obecnou skupinu – označujících slov. Pod pojmem učitelé si málokdo představí výhradně mužskou část kantorského sboru ale jak učitele, tak i učitelky. Obdobně se má věc i se studenty, pracovníky či vědci. A řešení? Podle bojovnic proti diskriminaci žen v našem jazyce je jednoduché – dané skupiny označovat jako učící, pracující, studující. Nevím jak na vás, na mě takovýto způsob působí dojmem, že slova jsou „ohnutá přes koleno“.

Zpravidla řeknu, že jdu k doktorovi byť vím, že jdu k doktorce. Když se ale bavím o dané ženě, s užitím slova doktorka ohledně její profese nemám, jako málokdo, problém. První případ ženy-lingvistky považují za diskriminaci a jejich snem je přinutit mne rozlišovat, navzdory tomu, že hovořím obecně – tj. nekonkrétně, pohlaví. Už se těším, až chemička přijme zkušenou chemičku a občanka bude hledat občanku. Mezi námi, rozhodně na vás bude působit profesionálněji, když budete vědět, že si do vás řízne chirurg nežli chirurgička (jak vidíte, s formulováním přechýlených profesí může být docela problém).

Takže až zase vám někdo bude tvrdit, že zná spoustu chemiček a že nemyslí jen Spolanu, nehádejte se s ním. A stejně tak se nedožadujte dodatečného vysvětlení, až v restauraci narazíte v jídelním lístku na specialitu šéfkuchařky. Svět se mění a my s ním a neuvěřitelné věci se stávají reálnými. Snad jen dodám, že Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy vydaná příručka není nijak závazná, že se nejedná o nařízení, ale pouze o doporučení pro školy a širokou veřejnost.

I když to z mého článku mohlo vyplynout, nemyslete si, že bych chtěl nějakým způsobem diskriminovat ženy, to rozhodně ne. Myslím si jen, že je to další zbytečná věc, bez které jsme do teď žili a žili bychom i ještě nějakých pár let. Další důvod, proč si myslím, že se jedná o nesmysl je ten, že ženám – pokud se nepovažují za feministky – současná lingvistická situace až zase tak nevadí. Nebo se pletu?

Co si myslíte vy? Diskriminuje čeština ženy? A pokud ano, je potřeba vytvářet příručky a zavádět nezažité věci? Není to celé jen jeden velký nesmysl? Připadáte si jako žena – pokud žena jste – diskriminována českým jazykem.

A pokud vážně trváte na „genderové rovnosti“, mám pro vás řešení. Buďme hermafrodité a je po problému.

Nedávno byly zveřejněny výsledky průzkumu z něhož vyplývá, že Češi, coby členové Evropské unie, trpí nejméně chudobou. Upřímně řečeno, není se čemu divit. Nesouhlaste se mnou, ukamenujte mne, ale co Češi můžou, tak ukradnou. Proč někomu platit za hudbu? Vždyť stáhnout si poslední hity Kájy Gotta přes nějaké warforum je podstatně rychlejší a snazší. Bohužel, takovýto mají Češi názor a co se týká filmů, software a čehokoliv, co se dá podobným způsobem ukrást, je tento názor neměnný.

A obdobně je to s informacemi, respektive s internetovými zpravodajskými servery. Uživatelé internetu si již zvykli na to, že tyto portály jim informace podstrkují takřka pod nos a o co více – zdarma. Abyste se mohli informovat o dění kolem vás, byť to někteří pokládají za ztrátu času, můžete užít hned několika webů, namátkou iDNES, Novinky či ČT24, ze zahraničních velká jména jako BBC nebo The New York Times. V poslední době se však stále více mluví o možném zpoplatnění takovýchto zpravodajských portálů.

Upřímně řečeno, já se ani nedivím. To samé, co si přečtete, například, v deníku Mladá fronta Dnes, si můžete také přečíst na jejich webových stránkách iDNES s tím rozdílem, že na tomto webu máte k dispozici řádově několik desítek více článků zdarma, zatímco za tištěnou verzi zaplatíte patnáct korun. Je jasné, že pro mnoho čtenářů je ekonomicky výhodnější číst zprávy online. I přes to všechno jsou ještě někteří čtenáři nevděční a za reklamní bannery na webech by nejraději navrhli trest smrti, byť právě tyto bannery jsou de facto jediným příjmem takto zaměřených portálů.

Jenže, vždycky se najdou nějací „inteligenti“, kteří v souvislosti se zpoplatněním – většinou jsou to ti samí lidé na život a na smrt bojující proti poplatkům u lékaře – začnou ohánět výrazy jako barbarství, nelidskost a ještě kdesi cosi. Čekají, že vše jim spadne přímo do náručí a svět jim bude říkat pane. Ale tak to není, dnes je svět jen o penězích a je pouze otázkou času, kdy platit za informace bude naprostým standardem, byť to teď může vypadat spíše jako příběh z podprůměrné sci-fi knížky. Možná impulsem a tím spuštěním řetězové reakce může být již zmiňovaný The New York Times, který nedávno uveřejnil zprávu, podle které si bude chtít nechat platit za články již od příštího článku.

Já osobně bych si za články na zpravodajských serverech klidně zaplatil. Samozřejmě v případě, že kvalita článků bude odpovídající mým představám a cena nebude stejně vysoká jako ego Patrika Vogla. Nejsem žádný konzervativec – když jdu do školy, občas si cestou koupím tištěné noviny, přece jenom papír je papír ale internet a informace z něj stejně u mne chtě nechtě převládají. Chci tím jen říct, že současná situace mi vyhovuje, ale v případě, že za kvalitu si budeme muset zaplatit, nebudu s tím mít problém.

Je mi vesměs jedno, jak si jednotlivé portály technicky platbu zajistí – zda budou preferovat platbu za článek, či zda bude nutný nějaký měsíční paušální poplatek anebo to udělají podobně chytře jako Vladstudio – zhruba za necelých sedm set korun si koupit doživotní přístup. Dříve nebo později, bude to tak – informace jsou cenné věci a my si za ně budeme muset začít platit. Rozhodně není dobrým postupem celou tuto záležitost apriori odmítat. A buďme rádi za to, že informace k dispozici máme.

Co si myslíte vy? Budeme to budoucna muset platit za informace? A je to tak dobře? Čtete noviny tištěné nebo užíváte zpravodajských portálů? Jaký je váš názor na celou situaci?

O tom, že Facebook je fenoménem dneška snad již není pochyb. Ne nadarmo se říká, že ten, kdo není na Facebooku, jako kdyby nebyl a to možná i proto, že této sociální síti se podařilo něco, co jiným ne – překonat ICQ po kterém dnes neštěkne ani pes a z části také nahradit e-mailovou korespondenci. Účet na Facebooku jsem měl již v té době, kdy děti teprve objevovaly, k čemu slouží Lidé nebo například Líbimseti. Na začátku minulého roku však na Facebook dorazila první vlna uživatelů, respektive uživatelek z Líbimseti.

Idiotismus některých uživatelů však nezná hranic. Na začátku to byly infantilní testy, teď jsou to debilní skupiny. Skupiny, do kterých když se přihlásíte, tak možná vyhrajete každý týden iPhone (nebo se možná stanete mladým voličem Jiřího Paroubka, který se tak jako tak letos stane prezidentem České republiky) či skupiny, které vám změní vzhled fejsbůku na růžovoučkou, zjistí, kdo navštěvuje váš profil, popřípadě vám odemknou mytické funkce Facebooku. Každému racionálně myslícímu člověku dojde, že je to nesmysl. To by tu ovšem nesměly existovat tupé ovečky, které se přidají ke každé skupině, do které jim přijde pozvánka.

Zkrátka a jednoduše, dnes je na Facebooku každý. A na Facebooku všechno možné najdete – i nahé fotky vaší sousedky, ačkoliv ji nemáte v přátelích. Zde je totiž kámen úrazu. S velkou slávou byl zhruba před měsícem uveden do chodu nový způsob ochrany bezpečí. O tom, že se chystají změny (a jaké konkrétní) jste měli možnost se dozvědět z otevřeného dopisu zakladatele Facebooku, Marka Zuckerberga.

Dopis byl ovšem psán v angličtině. Je jasné, že děti, které Facebook používají k tomu aby si sdělily, jak moc se včera ožraly buďto anglicky neumí, nebo zprávu ignorovaly. Do té doby nový způsob ochrany bezpečí testovali jen vyvolení. Když bylo uvedeno vše do provozu i pro normální smrtelníky, Facebook vás po přihlášení vyzval abyste si nastavili, co všechno chcete s okolím sdílet. Všechny položky byly ve výchozím nastavení, tzn. zobrazit vše nebo přátelé přátel. Spousta uživatelů, oveček, neměla čas se takovými hloupostmi zaobírat (ve většině případů ani nevěděla, o co jde) – vždyť musela svým kamarádům sdělit, jak včera večer pozvracela lampu veřejného osvětlení. Bezhlavě tedy ono nastavovací dialogové okno potvrdila.

Dříve tedy platilo, že když chcete vědět, co lidé píší na zeď či když chcete vidět jejich fotky, musíte je mít v přátelích. To je dnes tabu. Vzhledem k tomu, že spousta lidí si ponechala výchozí nastavení, můžete číst jejich zprávy, prohlížet jejich fotky či videa, aniž by byli vaši přátelé. To sebou přináší i potencionální nebezpečí. Na Facebook píšete, kdy, kam a na jak dlouho odjíždíte na dovolenou, mimoděk také píšete informace, kdy odcházíte z domu do školy či práce, chcete-li.

To vše je podtrženo vašimi fotografiemi, v lepším případě i adresou vašeho bydliště. Praktické informace pro zloděje, pedofily či kohokoliv jiného, kdo používá internet. Uvědomte si, co všechno – a především s kým – sdílíte. Ochrana soukromí na Facebooku je vážně skvělá věc – a není to ironie. Pokud si vytvoříte skupiny přátel, můžete pak jednoduše filtrovat vaše statusy pro jednotlivé skupiny. Tento článek nemá být moralistickým okénkem, snaží se jen poukázat na inteligenci uživatelů této sociální sítě, která možná jednou bude více nebezpečnější, než velký bratr Google.